Mysty

 Doma si znovu sedl ke stromu a snažil se k sobě přivábit zvířata z okolí. Netrvalo dlouho a zpoza křoví vyskočila veverka. Na větve stromu usedali první ptáci a začali přicházet i větší zvířata. Vedle Harryho na zem usedla sova. Harry si byl jistý, že včera tu nebyla. Toho by si hned všiml. Sova byla udržovaná, jednalo se o výra a podle zbarvení nejspíš i nějakého hodně vzácného.

,,Co tu děláš? Určitě někomu patříš a ten teď o tebe bude mít strach.... ale jsi nádherný. A vypadáš dobře. Musíš mít opravdu skvělého a starostlivého majitele. Rád bych tě seznámil....“

V té chvíli mu došlo, že Hedviku už vlastně nemá. Hned na počátku prázdnin mu ji strýc sebral a již nevrátil, ale Harry tak nějak tušil, že ji už nikdy neuvidí. Málem propadl smutku, ale výr vedle něj jej jemně klovnul do ruky a tím jej vrátil do přítomnosti.

,,Je mi líto. Dříve bych tě s někým seznámil. Měl jsem sovu Hedviku. Byla naprosto skvělá. Inteligentní, rozumná a vždy pro mě měla porozumění. Avšak na počátku prázdnin mi ji strýc Vernon sebral a už mi ji nevrátil. Tak nějak vím, že už ji ani nikdy jindy neuvidím a je mi z toho smutno. Byla to úžasná kamarádka.“

Výr jej znovu jemně klovnul a s mírným zahoukáním otřel svoji hlavičku o Harryho ruku. Harryho to skoro až potěšilo. Bylo příjemné tu takhle sedět mezi zvířaty a poslouchat jejich zvířecí řeč, které sice nerozumněl, za to ale zněla nádherně.

V té chvíli mu došlo, že už se dávno přestal soustředit, ale přesto tentokrát zvířata zůstávala na svých místech. A vypadalo to, že je jim tu s ním dobře. Chtěl jim, usnadnit ten pobyt poblíž něj a tak se soustředil a opodál vyčaroval malý rybníček, který jak doufal, budou zvířata používat ke svému uhašení žízně.

Z před domu uslyšel smích a v té chvíli se všechna zvířata rozutekla. Jen výr zůstal. Ještě jednou se potíval na Harryho, jemně zahoukal, roztáhl křídla a odletěl. Harry se za ním ještě dlouhou dobu díval, ale pak zamířil do domu, kde najednou bylo podezřelé ticho.

Vydal se rovnou do svého pokoje. U pokoje svého strýce zacítil záchvěv magie a poznal, že se jedná o kouzlo k soukromí. Pobaveně se usmál a o chvíli později se natáhl na postel a usnul.

XXX

Ráno jej vzbudilo zpívání ptáčků, kteří seděli na jeho okně. Protáhl se, k ptáčkům hodil úsměv a o chvíli později již scházel ze schodů dolů do kuchyně odkud se ozýval šramot. Za ploutnou stála Sandrine a chystala snídani. Když uviděla Harryho, tak se usmála.

,,Dobré ráno. Jak si se vyspal?“

,,Dobré..... Nádherně a ještě nádhernější bylo probuzení za zpěvu ptáčků. Začíná se mi čím dál více líbit, co mě učíš. Kéž by tu byla máma. Bylo by skvělé jí tohle vše ukázat.“

Sandrine před něj postavila talíř a mírně si odkašlala.

,, Víš Harry.... vím, že bychom tě tu teď neměli nechávat samotného, a že je potřeba, abychom se věnovali učení, ale tvůj strýc mě pozval na takovou menší dvoudenní dovolenou. Jestli chceš můžeš jet s námi.“

,,Ne, ne. Vy si ty dva dny užijte, já nic takového nepotřebuji. A nejsem tu sám, jsem tu společně se zvířaty z lesa a to jsou dostateční společníci. Alespoň s nimi strávím více času o samotě. A nebudete mě tu otravovat.“

Sandrine se rozesmála.

,,Si úžasný. Díky moc. Pokud ti to nebude vadit, půjdu si ještě zabalit a vzbudit Jamese. Chtěla bych vyrazit co nejdříve.“

O dvě hodiny už byl Harry v domě zase sám. Přemýšlel, co asi dělá máma a kde teď asi je, když ho z ničehonic rozbolela jizva a v hlavě uslyšel Voldemorta.

,,Harry Pottere. Ač sem netušil, že je to možné, dnes jsem chytili takovou menší zrzavou ženu. Je až nápadně podobná tvé matce, která by měla být mrtvá. Pokud o ni máš zájem, dostav se za hodinu tam, kde se ti poprvé a naposledny podařilo mě porazit.“

Hned potom pocítil Harry úlevu, ale i panický strach. Okamžitě pochopil, že Voldemort nějak našel jeho matku. Chtěl se do Godrikova dolů přemístit okamžitě, ale něco ho zastavilo a v té chvíli před ním stáli tři starší lidé.

,,Hle, zde stojí syn temného, jenž zaprodal své postavení kvůli službě jinému. Zde stojí syn, jenž bude pokračovat v našem rodě. Ten jenž má sílu, zastavit toho, jenž pustoší magii na této zemi. Slyš Harry Pottere. Ty patříš mezi nás. Ač byl tvůj otec sproštěň svého poslání, je díky své krvi naší součástí, kterou jsi i ty. My jsme magie a magie je my. Ty se teď musíš rozhodnout.

Ano jsi jediný, kdo může porazit černokněžníka, jenž pustoší magii, ale pokud to uděláš, vzdáš se místa mezi námi. Zůstaneš obyčejným smrtelníkem a jednou zemřeš. Je jen na tobě jak se rozhodneš. Dodnes si nezabil... máš tedy šanci. Ale pokud dnes zabiješ, zničíš jednu z cest, co je před tebou. Rozmýšlej se pořádně. Máš jen jednu jedinou šanci.“

,,Copak jste se zbláznili? Netuším kdo jste a je mi jedno, že bych mohl být jedním z vás. I kdyby jste byly nejmocnější bytosti na zemi neupřednostnil bych vás před svojí matkou. Nemám co si rozmýšlet. Jsem rozhodnut pro svoji matku a pro zničení zla. A teď prosím odejděte. Musím ještě napsat vzkaz, než se půjdu postavit tomu, jenž označujete jako Pustošitele magie.“

,,Tvé děti jednou dostanou stejnou šanci jako ty. Prosíme tě jen o jediné. Řekni jim o nás, že jednou příjdeme a že je jen na nich, jak se rozhodnou. Možná kdyby si měl více času o tom přemýšlet, kdyby si věděl, kdo doopravdy jsme, ale již je pozdě. Tvé rozhodnutí padlo. Hodně štěstí s tebou Harry Pottere.“

S tím se vypařili a Harry rychle napsal dva zkazy. Jeden profesoru Brumbálovi, druhý svému stýci a Sandrine. Oba je nechal zmizet a na to se přenesl do Godrikova dolu. Sotva se tam ocitl byl v obležení mnoha smrtijedů.

Ti proti němu sice měli napřežené hůlky, ale nezaútočili. Harry pochopil, že čekají na svého mistra a snažil se najít mezi množstvím bílých masek svého otce. Tak nějak vycítil, že je to ten po jeho pravé ruce. Stál ve vnitřním kruhu a hůlku měl v pohotovosti.

Vypadalo to, že vůbec netuší, kdo se tu za chvíli ukáže.A nebo mu bylo naprosto jedno, kde se vzala jeho matka a že ji má Voldemort. Nejspíš o ni už nemá zájem. Mezi smrtijedy k němu začal procházet Voldemort a za sebou táhl osobu plně zakrytou kápí.