Mysty

Probudil se až druhého dne ráno. Netušil, jak se dostal do postele. Museli ho přenést, aniž by se vzbudil. Oblékl se a zamířil ke kuchyni. Tam seděli za stolem James se Sandrine a navzájem se krmili ze svých obložených talířů. Když Harry vešel, usmáli se na něj a ukázali mu na talíř na kuchyňské lince, vedle kterého stál hrnek čaje, z kterého se ještě kouřilo. Přendal si to na stůl a sedl si naproti těm dvěma.

,,Máma ještě spí?“

Oba se na sebe podívali a nakonec promluvil James.

,,Ne. Lily tady nechala vzkaz. Potřebuje si utřídit myšlenky. Navštíví místa, která si pamatuje z života před tím.“

Harry se usmál.

,,Tomu rozumím, jen mě mrzí, že odešla tak narychlo. Neuvidí mé pokroky.“

Sandrine se pousmála.

,,Ukážeš ji vše, až se vrátí. Bude na tebe pyšná. Teď se rychle najez ať můžeme pokračovat. Dneska se vrhneme na vzdušná kouzla. Věřím, že teď už to bude hodně jednoduché, jakmile sis to osvojil, jsi hodně silný, takže pokud nebudeš unavený, zvládli bychom dnes možná i vodu. Zítra oheň a pozítří energii. Ta bude nejnáročnější, ale jsi mocný, neměl by si s tím mít problémy.“

Po snídani se opravdu vrhli na vzdušná kouzla.

,,Začneme rovnou bez hůlky, už by nás jenom zdržovala. Ve škole ji ale budeš muset používat, rozumíš? Nemůžeš prostě přijít do hodiny a hned kouzlit bez hůlky a ještě s obrovskou silou. Musíš to skrývat, aby to někdo nedonesl k Voldemortovi.“

Tomu Harry rozuměl. Jakovv první začínali s lehkým lístkem. Harry ho měl nadzvednou. A jakmile pochopil, jak vítr vane, jak se s ním spojit, povedlo se mu to, a pak už jenom postupovali dle síly větru. Nakonec vytvořil malé tornádo, které zvětšoval, do co největší velikosti a přitom mu zabraňoval se pohnout kamkoliv. Z ničeho nic tornádo zmizelo. Harry se otočil na Sandrine, ta se pobaveně usmívala.

,,No co, tohle si zvládl, takže bychom se mohli vrhnout na vodu. Oheň a energie sou si hodně podobni, takže to zítra zvládneme najednou. Teď pojď jíst. Uvidíme co James uvařil. Možná to bude i k jídlu.“

Nakonec se to dalo jíst, ale s Lilyiným jídlem se to nemohlo rovnat. James se pořád usmíval a očekával pochvalu, která ale nepřicházela. Nakonec se ho Sandrine zželelo a vyjádřila mu svoji velkou pochvalu.

,,Je to moc dobré, Jamesi. Si opravdu dobrý kuchař.“

Ten se zapýřil a začal se naparovat jako páv.

,,Takže to tady teď po sobě všechno uklidit. My s Harrym si odpoledne dáme vodu a večer bychom my dva mohli někam vyrazit, co říkáš? Slyšela sem že na Aifelovce si jeden kouzelník otevřel restauraci přímo na špici. Pro mudli je neviditelná a chodí se tam přímo vzduchem. A ten rozhled... Co na to říkáš? Harry by to tu určitě zvládl sám.“

Ten přikývl a na oba se usmál.

,,Užijte si to. Já si k jídlu něco udělám a pak se projdu kousek po okolí. Říkal si, že je to tu hlavně na samotě, ne?“

,,Jo, alespoň před lety to tu byla samota. Nejbližší obydlí byla ve vesnici a ta je daleko asi dvacet mil. Takže by tu asi samota být měla. Moc se to tu změnit nemohlo. Kdyby si viděl jen nějaké náznaky přítomnosti lidí, vrať se zpátky domů, a pak to tam zkontrolujeme všichni.“

Harry přikývl a přesunul se na zahradu, kde si sedl pod strom a čekal na Sandrine. Ta přišla o chvilku později. Hned Harryho popohnala a pár hodin učila Harryho jak zvládnout vodu u malého jezírka za domem.

Když skončili, bylo už sedm hodin. Sandrine se rychle běžela převléct. Pak se ona i s Jamesem rozloučili s Harrym a odešli pryč.

Ten si usmažil hranolky a k nim si udělal steak. Rychle to do sebe naházel a vydal se na průzkum okolí. Hned za domem našel úzkou cestičku z kamenů. Úzká byla hlavně díky silně vzrostlým keřům. Naštěstí byla většina z nich bez trnů a tak se jimy procházelo bez větší újmy.

Cestička mířila až k lesu, kde už se dalo jít snáze. Procházel lesem a užíval si nádherného klidu. V korunách stromůů zpívali ptáci a okousek dál bzurčel potůček v jehož okolí se nacházelo spoustu mechu.

Bylo to nádherné. Překročil potok a vydal se vyšlapanou cestou. Tudy musel někdo chodit. A podle vyšlapanosti, docela často. Šel jenom chvilečku a ocitl se na pokraji udržované zahrady. Mistrně rozvrhnuté a upravené. Přes nízký živý plot byla vidět celá zahrada. Která se Harrymu už na první pohled vryla do srdce. Byla tak nádherná.

A dům co stál uprostřed ní byl jedním slovem úžasný. Byl velký, ale zase ne moc, avšak větší než ten v kterém teď bydleli. Nátěr byl světle zelenou a dům díky němu skoro splýval se zahradou. Najednou přišlo Harrymu, že vše již od potoka je práci člověka, kterému patří i tento dům.

Vše bylo tak vyjíměčné a dokonalé. Už už se chystal přelézt plot, že se pokusí zjistit, kdo tam bydlí, ale vzpomněl si na Jamesova slova, a tak se s povzdechem otočil a vydal se zpět.