Mysty

Jednou ráno tak seděli v kuchyni a snídali, když najednou někdo zazvonil. Dívky vyletěly, doteď tu ještě nikdo nezvonil. Na rozdíl od děvčat se chlapci zvedli v klidu a sebevědomým krokem zamířili k hlavnímu vchodu, převzali dva košíčky a došli znovu k dívkám. Každé z nich předali jeden košíček.

S nadšením malých dětí rozbalovaly košíčky. První ho rozbalila Amanda a nadšeně vypískla. S košíku na ni koukalo štěně Bernského salašnického a olízlo ji tvář. Losarel vykřikla radostí jen o chvíly později hlavička zlatého retrívra.

Vyndaly je na zem a obě se rozesmály. Chlapci nechápali, proč se smějí, ale když o chvíli později slyšeli přijet auto před dům společně se tam rozběhli. Před domem stála černá limuzína, z které právě vyskákalo asi 15 pejsků. Teprve teď pochopili smích děvčat, ti pejsci museli být jejich.

Může který je přivezl vyndal z auta dva košíky a tentokrát dostali záchvat chlapci. Došlo jim, že dívky jim museli také nechat dovézt štěňata. A taky že jo a největší sranda je čekala, když zjistili že dostali úplně stejné rasy, jako dívky od nich. Celý den vymýšleli čtyři jména, pro štěňata.

Bernští salašnicčtí dostali jména Štístko a Miňonka, retřívři zase Rafík a Kapička. Celej den nosili svá štěňata a vždy za sebou měli ocásek v podobě ostatních rafiků, které jim dívky představily jako: Rusty, Dingo, Tlusťoušek, Ouško, Jumpo, Loris, Lamana, Lady, Komtesa a Vévodkyně, Lucilla a Ťapka.

Večer si chtěl jít Harry lehnout do postele a zjistil, že pro něj už tam není místo. Na té velké posteli leželo 6 pejsků, jejich dvě štěňata a Amanda.

,,Myslel jsem, že ta postel je dost velká, ale vidím, že ji asi budeme muset zvětšit.“

 Stačilo mávnout hůlkou a už to bylo. Hned po tom pár pejsků posunul a lehnul si vedle Amandy. Ta se k němu v polospánku přitulila. A on ji objal, dal ji pusu na temeno hlavy a o chvíli, zavalen psy, usnul.

………

O pár dní později přinesla dívkám sova dopis od otcova tajemníka, že se bude konat ples, kterého se musejí zúčastnit. Smutně se podívaly na chlapce, kteří napjatě očekávali, co se jejich dívky dozvěděli z dopisu.

,,My… musíme odjet.“

V té chvíli se zatvářili chlapci tak vyděšeně a zároveň smutně.

,,A kam pojedete?“

Dívky se na sebe podívaly, jako by se rozhodovaly, zda jim to vůbec mají říct.

,,Náš otec pořádá ples. Musíme tam být. Ale hned druhý den se vrátíme.“

Loučení bylo krátké. Před dům přijela limuzína, která měla dívky dopravit za okraj pozemku, odkud se měly přemístit. Chlapcům to připadalo opravdu moc snobské, ale dívky jim vysvětlily, že za to může hlavně jejich otec.

…

   O tři dny později našel Thomas před dveřmi výstřižek z novin. Nejspíš by ho hned vyhodil, nebýt toho, že si hned všiml, že na veliké fotografii je jeho dívka, vedle které stojí její setra a za nimi stojí dva chlapci, kteří mají na jejich ramenou položeny ruce. Nadpis článku hlásal:

           Dědičky našly své vyvolené, svatba je již v přípravné fázi

Překvapením ten papír upustil, ale hned ho zase zvedl a začetl se do článku pod ním.

 Princezny Katherina Losarel Lenis Mortonová – Korstenová a Aleranes Amanda Vendetová – Mortonová, jedinné dědičky trůnu v království Lomariskavost konečně našli své ženichy, stali se jimi princ Alechandro, první princ království Allosp a Ricardo, druhý princ království Lennis. Z toho můžeme předpokládat, že na trůn v království Lomariskavost nastoupí princ Ricardo a princezna Aleranes Amanda Vendetová-Mortonová se přestěhuje do království Lennis, kde zaujme místo po boku svého budoucího muže, prince Allospa. Královský tajemník nám prozradil, že svatby se budou pořádat už za týden v rodinné kapli rodu Mortonů. Obě dívky se celý večer velmi bavily ve společnosti princů a tak je jisté, že jejich manželství snad budou bezproblémová. Více informací vám přineseme v zítřejším vydání…

Ztěžka dosedl na proutěné křeslo na verandě a bezeslova zíral před sebe, nemohl tomu uvěřit.                                                             Takhle ho tam o půl hodiny později nalezl Harry. Hypal do Thomase, ale ten si ho vůbec nevšímal, pak přece jen zvedl oči k Harrymu a podal mu výstřižek z novin. O chvíli později už vedle thomase seděl i Harry a měl stejný pohled jako on. Seděli tam hodně dlouho a ani si neuvědomili, že je někdo vzal do náručí a odnesl do postelí ani si neuvědomili, že jim do krku někdo nalil bezesné lektvary.

Netušili, že ve vedlejší místnosti si o nich povídají dva muži a přemýšlejí, co udělat dál. V normální situaci by se o to nejspíš postaraly matky chlapců, ale ani jedna z nich bohužel už nežila. A jak si mají dva dospělí muži promluvit s dvěma chlapci o něčem, čemu sami moc nerozumějí.

,,Já vážně nevím. Tobě ani Severusovi jsem nikdy nic takového neříkal. Jak jim teď máme pomoci?“

Marien jen zakroutil hlavou.

,,To nevím a co zkusit nechat to tak a počkat, jak se to vyvrbí? A pokud by se nic nezměnilo, museli bychom vymyslet něco, co by jim pomohlo.“

,,Asi máš pravdu. Snad to budou zítra vidět jinak. Ale sám to nechápu. Magie přívěsků se nikdy nemýlí. Jak tedy mohli mít ve znaku lásku, dobro, oddanost a sílu?“

,,No jedno mě napadá. Pamatuješ na tu dobu, kdy se Severus začal od nás odvracet? Tehdy se ze mě stal velký knihomol. Utíkal jsem ke knížkám, abych ho náhodou nemusel někde potkat. Bolelo mě, když se na mě už neusmál a ani na mě nepromluvil. Ale zpět k našemu problému. Jednou jsem se dostal ke knížce o škole La Marefis. Už tehdy jsi tam byl ředitel a mě to hrozně zajímalo. Byla hodně stará a podle autora, jsem poznal, že to byl zakladatel Akademie. Psal, že jednou se objeví vzácný přívěsek, a i když bude náležet čtyřem osobám, jen u dvouch z nich to bude pravda. To oni budou ti hlavní – vůdci. To oni budou mít velikou sílu. Ti ostatní k nim ani patřit nebudou. Asi měl na mysli zrovna tuhle chvíli, ale tehdy asi netušil, že dva z nich budou dívky. Tehdy ještě nebyla rovnoprávnost a ženy na tuto akademii nesměly. A nejspíš i proto byly upalovány. Neuměly tak dobře ovládat svoji magii.“

Arachbian vypadal zamyšleně.

,,No jo, ale co to teď pomůžete nám? Je to sice zajímavé, ale jak pomůžeme Harrymu a Thomasovi? Nelíbí se mi, že bychom je měli nechat trápit a nepomoci jim.“

,,Já vím, ale znáš někoho, kdo by nám mohl pomoci? Já osobně ne. Doteď jsem se nepohyboval v ženské společnosti. A pokud vím mezi bystrozory je jich stejně jen pár. S žádnou jsem ještě nespolupracoval a ani po tom netoužím.“

,,Neznám, ale něco bychom měli udělat.“

Marien vypadal, že vybouchne.

,,To tu opakuješ pořád, tati. Ale jak? To je to důležité a vůbec. Necháme to teď být. Teprve dneska jsme se vrátili a já už týden pořádně nespal. Rád bych to napravil. Uvidíme, jak na tom budou zítra a promluvíme si s nimi, však si nějak poradíme. Teď už pojď. Sice vypili lektvar, ale neznamená to, že bychom je teď nemohli vzbudit.“

Oba se zvedli a každý odešel do své ložnice.

O několik minut později v pokoji, kam uložili chlapce.

,,Spíš Thomasi?“

,,Ne už chvilku. A ač se cítím hrozně, už to není tak zlé. Když jsem poslouchal, jakou o nás mají starost, hrozně mě to těšilo. Nejsme sami a pokud budeme nadále přátelé a budeme mít takovouhle rodinu, určitě sami ani nezůstaneme. Měli bychom jim to ulehčit, co myslíš?“

,,Myslím si to samé. Akorát ta rodina… však víš… můj otec. Asi mě nikdy nepříjme, však si ho slyšel.“

Thomas se s námahou zvedl ze své postele a dobelhal se k té Harryho. Sedli si na jeho postel a chytil jej za ruku. Tehdy jim začalo z přívěsků vycházet světlo. Ovšem nedostavil se žádný vichr, ale jen uklidňující světlo, které se jim vlilo do srdcí. Jakmile se oba začali pousmívat, světlo začalo mizet a v té chvíli vlétli do pokoje Arachbian a Marien. A překvapením koukali na dva usmívající se chlapce.

,,Co to bylo za světlo?“

Harry i Thomas po sobě hodili usměvem a podívali se na dva dospělé před sebou.

,,To nevíme, ale vycházelo z našich přívěsků. A najednou je mi mnohem lépe. Jistě cítím pořád bolest z toho, jak nás opustily, ale zároveň si připadám, že už jsem se přes to přenesl a vím, že už s tím nic nenadělám a život jde dál…“

,,Já cítím to samé. Nemusíte si už dělat starosti… Ano slyšeli jsme vás.“

Arachbien i Marien na ně překvapeně koukali. Skoro nic nechápali, ale byli rádi, že chlapci už na tom nejsou tak špatně. Marien se dokonce po chvíli pobaveně pousmál.

,,Vy musíte být pořád v něčem vyjímeční. Nu což, když už je vám lépe, mohu se jít konečně vklidu vyspat. Doufám jen, že nechystáte další zázračné světlo. Dobrou noc.“

Odešel vyprovázen naštvaným Arachbienovým pohledem.

,,Bere všechno na lehkou váhu. Opravdu jste v pořádku?“

Oba s úsměvem přitakali a Harry dokonce odpověděl.

,,Jistě, nedělej si starosti a také jdi spát, už to jistě potřebuješ a my vlastně také, takže pokud nás omluvíš, dobrou noc.“

Oba s úsměvěm pozorovali, jak jim popřál sladké sny a vycouval z pokoje. Ovšem Thomas se nepřesunul do jiné postele. Zůstal ležet v té Harryho a tak oba usínali s úsměvy na tvářích a ruku v ruce, kdy si dodávali novou sílu.